Není mnoho věcí, které mě uspokojí tak jako ohýnek vykřesaný vlastní rukou. Pokaždé mi to připadá jako malý zázrak. Zkuste to taky.
Jasně, že můžete oheň zapálit sirkami nebo zapalovačem. Ale je v tom rozdíl. Asi jako mezi stanováním na zahradě a nocí venku pod širákem. Jak jednou ochutnáte pocit z plápolajícího ohně, který jste zažehli jedinou jiskrou, chcete to zažít znovu. A navíc je to jednoduché.
Potřebujete pár základních pomůcek, které si snadno opatříte, a já vám řeknu jak. Metod je samozřejmě víc, zkuste moji osvědčenou a časem si najdete vlastní oblíbený postup.
Křesací náčiní
Ocílka. Používám model, jaký existuje už nejmíň tisíc let. Dá se koupit na internetu.
Pazourek je druh křemene, který se používal v pravěku na výrobu nožů a hrotů k šípům a oštěpům. Prodává se spolu s ocílkou. Když se vypravíte na Balt – na Rujanu nebo Jutský poloostrov – můžete si tam najít svůj.
Design ocílek se za staletí moc nezměnil. Tyhle jsou z vikinského muzea v Ribe.
Koudel. Obyčejný konopný provázek nastříháte na asi kousky o délce 6-8 centimetrů a ty pečlivě rozvlákníte.
Práchno je plátno spálené bez přístupu vzduchu. Výroba práchna je snadná. Vezmete kus bavlněné látky (například staré flanelky), dáte ho do plechové krabičky (třeba od čaje), pevně uzavřete a vložíte do plamenů. Až ohýnek dohoří a krabička zchladne, vyndáte z ní hotové práchno – zuhelnatělou látku. Uchovávejte ji v uzavřené nádobce, ať vám nezvlhne, stejně jako koudel.
Hoblinky nebo featherstick. Hoblinky si vyrobíte pomocí hoblíku (což ale každý doma nemá). Zálesáčtější varianta je featherstick, který si vyrobíte i v lese. Odštípnete z polínka (ideálně smrkového) třísku silnou 1,5-2 centimetry a nožem podélně „hoblujete“ tenké proužky, které ponecháte na polínku. Mrkněte na obrázek a hned vám bude jasné, jak na to. Základem je dobrý nůž s pevnou čepelí, například finka.
Základem je suchý kousek smrkového dřeva bez suků. Ostatní vám půjde samo.
Jdeme na to
Samo křesání prosté. V pravé ruce pevně držím ocílku a křesám jí o pazourek, který mám v levačce, aby to začalo jiskřit. Jde o to, aby vzniklá jiskra přistála v kousku práchna, který mám položený v „hnízdečku“ z koudele. Hnízdečko mám posazené na hoblinkách nebo feathersticku a hrsti drobných větviček, nejlíp smrkových. Jakmile mi jiskra zažehne práchno, jemně foukám, až vzplane koudel.
Pak to jde ráz na ráz. Na plamínky položím drobné smrkové chrundí (též chřandí, šáší nebo čaprčí) a jakmile chytne, postupně přidávám větší dřívka. Při tom sleduju ohýnek a opatrně ho rozfoukávám. Když se rozhořívá pomalu, nepospíchám s přikládáním, foukám a dávám ohýnku čas. Ve chvíli, kdy se rozhoří pěkným vysokým plamenem, přiložím větší větve nebo polena a už se jen kochám.
V čem je kouzlo úspěchu
Klíčové je oheň nejen vykřesat, ale taky udržet při životě. Proto mám všechen materiál pěkně po ruce, roztříděný na chrundí, tenké větvičky, silné větvičky a větší polínka. Ale ani sebelepší materiál nestačí, když chybí motivace a soustředění. Je to stejné, jako když začínáte nový projekt. Prvotní nadšení pro skvělou myšlenku nestačí. Zpočátku musíte ohni věnovat veškerou pozornost, abyste z plamínků vypiplali pořádnou vatru.
Jakmile těkáte pozorností všude kolem nebo od čerstvého ohýnku dokonce odejdete, nejspíš vám vyhasne. Což si velice rychle ověříte v praxi. Proto je křesání dobrá škola soustředění, zvlášť pro děti. A co je nejzajímavější, slovo „focus“ – zaměření pozornosti – v latině znamená krb, ohniště, prostě středobod domova.
To je celé. Ať vám to jiskří!